Kempování začátečníků v ráji kempařů u jezera Wolfgangsee v Rakousku

Přiznám se hned na začátku. Já rozhodně nikdy nebyla žádný kempingový nadšenec. A můj manžel taky ne. Jasně, máme rádi přírodu, poznávání nových míst, nějaké to dobrodružství, ale večer si vždycky rádi dáme večeři v restauraci a pak zalezeme do normální postele. Je proto jasné, že když jsem dostala možnost vyzkoušet si kempovat v autě, na jednu stranu jsem se těšila, ale na tu druhou se trochu děsila, že budeme muset vykročit poměrně výrazně z naší komfortní zóny. A navíc s sebou budeme mít ani ne tříleťáka. To by mohlo dopadnout katastrofálně.

Jak plané byly mé obavy. Hlavně co se týče kempování s potomkem. Naše dcera se do auta totálně zbláznila už při jeho vyzvedávání. Okamžitě vylezla do stanu na střeše, kam si rozložila své hračky a odmítala slézt dolů, abychom mohli stan zase složit a odjet. Když jsme ji po dlouhém přemlouvání konečně dostali na zem, nakvartýrovala se do spacího prostoru dole, kde se jen válela z jedné strany na druhou a překvapivě odmítala nasednout do sedačky, abychom už opravdu mohli odjet. V tu chvíli mi bylo jasné, že ona bude s celým kempovacím procesem nejvíc v pohodě.

Lepší být připraven než překvapen

Našim cílem byla rakouská jezera. Konkrétně jsme si vybrali Wolfgangsee. Popravdě jsme si ho vybrali až při cestě směr Rakousko. Ano, nebyli jsme vůbec připravení. Což se nám také při příjezdu trochu vymstilo. Mysleli jsme si, že když jedeme po sezóně, nebude problém sehnat kemp, kde bychom se mohli usadit. Naše očekávání se absolutně nenaplnila. Všechny kempy, které jsme si po cestě vytipovali, byly zcela obsazené. A město bylo narvané lidmi. Nevypadalo to vůbec jako místo po sezóně. Proto jsme začali trochu zoufale jezdit od kempu ke kempu a shánět kousek místa pro naše auto. Po několikátém neúspěšném pokusu jsem se začala pomalu smiřovat s tím, že budeme muset přespat někde na parkovišti. Nakonec se nám ale podařilo získat poslední místo v pátém kempu který jsme navštívili. Jmenoval se Camping Michlbauer. Byl sice docela daleko od jezera, od města Saint Wolfgang a zkrátka tak nějak od všeho, ale já byla šťastná, že si budeme mít kde rozložit stoleček a židličky a dokonce budeme mít k dispozici opravdový záchod a moc pěkné a čisté umývárny.

Po příjezdu do kempu, kde nám mimochodem pomohl hodný „soused“ sehnat místo, jsme ale narazili na situace, které pro nás byly tak trochu oříšek. Hlavně tedy první den. Došlo nám, že to, co nám pomůže si kempování co nejvíce užit je organizace. Vysvětlím: auto má úložné prostory pod spací vestavbou. Ze začátku se nám tedy stávalo, že jsme museli několikrát rozebrat už přichystané spaní, protože jsme něco zapomněli v boxech pod ním. Bylo tedy důležité rozmyslet si dopředu, co budeme potřebovat mít vybalené venku a hlavně, kde se dané věci nachází.

První večer jsme si tedy rozložili stoleček a židličky, teple se oblékli, otevřeli si lahev červeného vína, a zatímco naše dcera s nadšením vytuhla během pár minut a spala tvrdě jako dřevo, jsme si užívali přírodu, ve které jsme se ocitli. Dlouho jsem neviděla tolik hvězd. Toto místo totiž bylo oproštěno od světelného smogu. A to ticho. To byl vyloženě balzám na duši. A navíc jsme na vlastní oči viděli satelity Starlink. Sice jsem si asi 10 vteřin myslela, že jsme právě svědkem invaze mimozemšťanů, ale nakonec jsme se dopátrali toho, co vlastně vidíme. Díky tomu jsem si začala uvědomovat, že nakonec se ze mě možná kempovací nadšenec stane.

Od Wolfgangsee až na vrchol

Na druhý den jsme si naplánovali výlet. Auto jsme nechali v kempu, nechtěli jsme riskovat, že by nám někdo vyfoukl místo, a vyrazili jsme na cestu. Čekala nás asi tříkilometrová procházka do městečka Gschwendt/Ried, kam připlouvala loď, která fungovala jako taxík po Wolfgangsee. Přepluli jsme z jednoho břehu na druhý do města Saint Wolfgang a došli ke stanici, odkud jezdí zubačka, což je takový malý vláček, na nedaleký vrchol hory Schafberg. Už při jízdě nahoru se nám naskytly opravdu krásné výhledy. Navíc nám počasí přálo, takže to byl opravdu krásný zážitek. Samozřejmě bylo možné si trek vyšlápnout po vlastních, ale od toho nás odradilo převýšení 1230 m a 8 km cesta, kterou bychom museli zdolat. A to jsme si s malým dítětem nedokázali úplně dobře představit. Poté, co jsme dorazili na vrchol jsme se kochali ještě krásnějšími výhledy a dali si typický rakouský oběd v jedné z místních chalup. A pak jsme se odebrali zpět k domovu. Cesta lodí tam a zpět a jízda zubačkou nahoru i dolů nás pro dva dospělé a jedno dítě stála 110 euro.

Po cestě do kempu jsme se zastavili u oveček, které se pásly na pastvě a pohladili si poníky a osla, který měl výběh kousek od přilehlé farmy. Taky jsme objevili obchůdek s bio potravinami, kde měli výrobky zejména z ovčího mléka. Byly zde ale i místní dobroty nebo zmrzlina či upomínkové předměty. Co nás ale překvapilo nejvíc bylo to, že v obchodě nebyla žádná obsluha. Jen samoobslužné pokladny. A jak prohlásila má drahá polovička: „Být takový obchod u nás a ještě k tomu u kempu, byl by do hodiny vybílený.“ No, možná na tom něco bude 😊 Do kempu jsme se vrátili tak akorát, abychom otestovali příslušenství, které auto nabízí. Díky vestavěnému grilu jsme si udělali luxusní kuřecí steaky, které jsme koupili hned první den v obchodě cestou do Saint Wolfgang, a fakt jsme si pošmákli. Měli jsme je uložené v lednici za sedadlem řidiče, kde čekaly, až na ně přijde řada.

Když přišel večer, udělali jsme si stejný program, jako večer předešlý. Jen jsme už byli lépe organizovaní, a příprava spaní nám nezabrala tolik času. Teple jsme se oblékli a po uspání dcery jsme se opět věnovali pozorování hvězd. Tady bych ještě ráda poznamenala, že kromě večerů stály za řeč i rána. Probouzel mě totiž východ slunce, který vlastně ani nevím, kdy jsem viděla….možná dosud nikdy.

Být svým pánem

Následující den byl pro nás zároveň den poslední. Ano, byl to krátký výlet. Ale intenzivní. Ráno jsme si díky plynovému vařiči udělali čaj, a zatímco nás hřálo teplé horské slunce, jsme posnídali. Sbalení jsme byli překvapivě docela rychle. Díky šikovným úložným prostorům jsme věci uložili opravdu raz dva. A nezbývalo nám než se opět vydat na cestu. Když jsme ale opouštěli kemp a vzdalovali se horským výhledům, bylo nám jasné, že takový výlet jsme určitě nepodnikli naposled. Díky tomuto typu cestování jsme si vyzkoušeli něco nového a velmi snadno zjistili, jaké to je, když vás nic netlačí. Žádný check-out nebo check-in, žádné časy, ve které musíte být na konkrétním místě, abyste mohli odcestovat. Tady jste zkrátka vlastními pány.

Moje tipy pro začínající kempaře:

Nespoléhejte se na konec sezóny. Zarezervujte si kemp s předstihem.
Nezapomeňte na teplé oblečení, kvalitní a teplé spacáky a polštář 😊
Buďte organizovaní. Vyplatí se vám to, až budete balit a vybalovat své věci. Ušetříte tím mnoho času a námahy.
Plánujte dopředu, co se nákupu jídla týče, ať pak nemusíte shánět obchod na místech, kde žádný není.
Přibalte si svíčky proti komárům a repelent.
Před balením si udělejte seznam, kterého se budete držet. Hlavně věci do „kuchyně“. Nám například nedošlo, že budeme potřebovat hrnky nebo houbičku na nádobí 😊 Prstem jar zkrátka nenapěníte, i kdybyste se hodně snažili.
Určitě mějte s sebou pytle na odpad, který vyprodukujete. Nedoporučuju je ale plné nechávat přes noc u auta. Dají se vám do něj myši. Snad to byly myši, ne něco…většího.